Přírodní lesní oblasti

Pěstování lesů v minulosti respektovalo rozdíly růstového prostředí většinou jen podle jednotlivého znaku lokality, například podle nadmořské výšky a expozice. Z této jednoduché korelace se docházelo přímo k pěstebním závěrům, doporučením a jejich zevšeobecňování. Ovšem příčinný vztah je ve skutečnosti daleko složitější, neboť tu jde o účinek celého prostředí. Celý komplex růstových podmínek a složitou spleť příčinných vztahů nelze totiž vyjádřit jedním znakem lokality, ale celým jejich souborem, jak je zachycuje typologická jednotka (lesní typ a jeho varianty). Má-li pokrokové pěstování lesů využívat klimatypů a ekotypů dřevin, přizpůsobených místním podmínkám v odolnosti, vzrůstu i kvalitě, a má-li být přírodní oblast růstově vyhraněným obvodem, musí i rajónování oblastí vycházet z podkladů vymezujících účinek celého prostředí.

Typologická rajonizace se opírá o vymezení růstových podmínek v rámci typologické jednotky, kdežto regionální rajonizace (regionalizace) vychází z územních celků s příbuznými přírodními podmínkami. Při diferencování pěstebních a hospodářských opatření se obě rajonizace vzájemně doplňují, přičemž jedna vychází z druhé. Tak například pro půdně a fytocenologicky dosti ostře vyhraněný dubový bor borůvkový (typologická rajonizace) jsou typické značně osobité i zásady hospodaření, ovšem sorta (klimatyp) původní borovice je rozdílná (třeboňská, brandýská, dokská). Na druhé straně je mozaika typů v oblasti velmi pestrá, a tak se vytvářejí v jednom klimatypu četné ekotypy, například rozdíly třeboňské borovice v chudých, svěžích, zamokřených, rašelinných a jedlových borech. Je proto nutné při vymezování podmínek prostředí respektovat obojí rozdělení.

Organizací rajonizace se zabývají především ekonomové a hospodářští geografové, a teprve v poslední době se řeší také roztřídění organického krytu podle charakteristických rysů. Není možné zde podávat historický vývoj rajónování nebo současnou názorovou rozdílnost v některých pojmech. Proto zde uvádíme jen stručný přehled historického vývoje, který vedl k vymezení územních celků charakteru přírodních lesních oblastí.

Pohled do historie

Z výsledků povšechného stanovištního průzkumu a geologických i klimatických podkladů vznikl „Návrh rozdělení českých krajů na vzrůstové oblasti“ (Lesprojekt, Brandýs n. L., 1949). Ty se staly výchozími obvody pro podrobný typologický průzkum v letech 1952 až 1968, z jehož výsledků mohly být oblasti ještě upřesněny. Nové rozdělení vychází z regionální a typologické rajonizace. Vedle „vzrůstových oblastí“ je podkladem územního rozdělení „Hromádkovo orografické třídění“ (1956) a novější „Demkovo zpracování geomorfologie českých krajů“ (1965). „Stejskalovo regionálně geologického dělení“ (1956) mohlo být využito v nižších územních jednotkách. Naopak fytogeografické členění, které provedl Dostál (1960), má pro lesnické účely význam jen ve větších floristicky a chorologicky rozdílných územích nebo svérázných obvodech. Pro porovnání byly použity ještě mapy klimatických oblastí a další mapy z Atlasu podnebí ČSR, které doplnily také charakteristiku oblastí.

Tyto regionálně pojaté práce byly podkladem pro předběžné stanovení a označení (většinou již vžité) jednotlivých obvodů, kdežto vlastní vymezení oblastí je výsledkem typologické rajonizace, tedy vyhodnoceného podrobného typologického průzkumu českých krajů. Podle složení a rozšíření lesních společenstev, která určují i způsob hospodaření a produkční možnosti, se zpřesnilo vymezení obvodů zejména tam, kde se geomorfologické, geologické, klimatické a fytogeografické podklady rozcházely nebo nebyly pro tento účel použitelné. Vzhledem k praktickému zaměření, které rajonizace má, mohly být oblasti označeny jako přírodní lesní oblasti (dále jen PLO). K jejich charakteristice se používají jednak údaje podkladových prací, jednak převládajících a pro oblast typických lesních společenstev a jejich prostředí.

Biogeografické rajónování přírodní lesních oblastí je využitelné v lesním hospodářství i v příbuzných oborech (vodohospodářství, krajinné plánování apod.). Při plánování hospodářských opatření v lese upřesňují tyto obvody obecnější zásady, vypracované pro rámcové typologické jednotky, které tvoří ve svéráznějších oblastech varianty. Přírodní lesní oblasti jsou též podkladem ústředního plánování hospodářské a pěstební činnosti a rovněž i rámcem podrobného vyhodnocení růstových podmínek z typologických jednotek.

Hlavní rozdělení

Základní rozdělení vychází z fytogeografického členění ČR (Dostál 1960) na oblast hercynskou, panonskou a karpatskou. Přitom panonská oblast proniká do obou ostatních ve velmi teplých a nížinných polohách, takže regionální rozdělení vychází ze dvou základních oblastí.

Hercynská oblast

Hercynská oblast je oblastí středoevropské lesní květeny (Hercynicum) a dělí se na podoblast vlastní (horskou) hercynskou (Eu-hercynicum), sudetskou (Sudeticum) a přechodnou podoblast hercynskou (Subhercynicum). Ty se ještě mohou dělit na obvody, uvedené u příslušných lesních oblastí, kde jsou odlišeny výběžky teplomilné květeny panonské, tedy středo- a jiho- východoevropské (Eu-pannonicum, Subpannonicum). Bez těchto výběžků má hercynská oblast poměrně drsné, nepříliš vlhké podnebí a ráz květeny je vcelku jednotvárný. Význačná je účast západoevropských prvků. Sudetská podoblast je floristicky bohatší (horské druhy). Geomorfologicky se oblast hercynská – sudetská shoduje s (výjimkou teplejší části Předhoří Českomoravské vrchoviny) s Českou vysočinou, náleží tedy k oblasti vzniklé variským vrásněním v mladších prvohorách.

Ve variském základu převládají krystalické a paleozoické horniny, prostoupené plutony. Mladší pokryvy tvoří hlavně permokarbon, křídové a neogenní sedimenty a vulkanity. Střední část si uchovala původní nízkou polohu, okrajové části byly v neogenu zdviženy. Nejvyšším bodem je Sněžka (1602 m n. m.) a nejnižší místo leží u Hřenska (115 m n. m.). Pokud jde o lesní společenstva, je pro tuto oblast charakteristická převaha chudších (řada A) nad živnými (řada B), dále je význačné rozšíření jedlin na těžkých oglejených půdách, které v karpatské oblasti nejsou tak časté (obě oblasti tvoří samostatné „rasové okruhy“ jedle), a také reliktních a rašelinných smrčin, jež v Karpatech prakticky chybějí. Význačná jsou i některá společenstva borů (jedlový, smrkový, vlhký). Celkově se na rozšíření společenstev uplatňuje výrazněji podloží a povaha půdy.

Karpatská oblast

Karpatská oblast (západokarpatská – Carpaticum occidentale) zasahuje do českých krajů několika obvody, přitom úvaly a některé pahorkatiny patří opět k panonské květeně. Karpatská květena má hojné zastoupení vysokohorských prvků, mnohem méně mediteránních a pontických. Charakteristická je absence některých druhů rozšířených v západních částech hercynské oblasti, naopak význačné společné druhy má se Sudetami. Je tu i velký počet endemitů.

Karpaty jsou mladým pásemným pohořím, v němž převládají druhohorní a třetihorní horniny s rozsáhlými oblastmi neovulkanismu. Do českých zemí zasahuje jen malá část Západních Karpat, která se dělí na tři pásma. První je pás plochého reliéfu na neogenní výplni vněkarpatských sníženin. Druhý je pás pahorkatin, vrchovin a hornatin vnějších Karpat, tvořených hlavně sedimenty s typickým střídáním málo odolných (slíny, jílovce) a odolných hornin (hrubozrnné pískovce, slepence, vápence). Třetí je sníženina Dolnomoravského úvalu, která je součástí vnitrokarpatských sníženin a je vyplněna neogenními usazeninami. Nejvyšším bodem Karpat v českých zemích je Lysá hora (1324 m n. m.) a nejnižší části leží na soutoku řeky Moravy s Dyjí (150 m n. m.). Převládají bohatá lesní společenstva (řada B) nad chudými. Rozsáhlý je tu bezjedlový obvod (v hercynské oblasti jen Polabí), a také rozhraní baltického a středomořského klimatu je výraznější než v hercynské oblasti.

Pro porovnání

Prakticky na celém území České republiky došlo v průběhu tisíciletého vývoje ke změně druhové skladby lesu vlivem lidské činnosti. Toto lze dokumentovat na příkladu vyhodnocení současného, cílového a přirozeného stavu skladby dřevin ve třech velmi rozdílných oblastech – a to v hornatině (Krkonoše), ve vrchovině (Českomoravská vrchovina) a v pahorkatině (Středočeská pahorkatina).

V Krkonoších (smrkový až klečový vegetační stupeň) měl smrk výrazně přirozené zastoupení (55 %), v nedávné době byl zastoupen 87 procenty, hlavně na úkor buku ve smrkobukovém stupni. Podíl buku se snížil z 22 na pouhá tři procenta. Za posledních patnáct let však podíl smrku klesl téměř o 10 procent ve prospěch pestřejší dřevinné skladby. Přesto, jakkoliv je smrk považován za rizikovou dřevinu z hlediska kalamit, měl by být v budoucnosti v klimaxových lesních ekosystémech Krkonoš zastoupen téměř 50 procenty. Kleč, protože se nacházela v extrémních polohách, ustoupila jen málo (z osmi na šest procent).

Ve vrchovině (jedlobukový, málo smrkobukový vegetační stupeň) je současné zastoupení smrku výrazně převládající (82 %), v přirozené skladbě se uplatňoval nepatrně (13 %). V provozních cílech má i zde dominantní postavení (65 %). Buk zde tvořil hlavní dřevinu (45 %). V současných porostech je zastoupen nepatrně, v cílové skladbě se počítá s jeho vyšším zastoupením (15 %). Druhou hlavní dřevinou byla jedle (36 %). V dnešních porostech se vyskytuje zřídka. V cílových skladbách se s ní původně příliš nepočítalo, ale v posledních dvou desetiletích lze hovořit o renesanci jedle a lesníkům se daří její podíl v porostech postupně zvyšovat. Její podstatně větší zastoupení pro značný podíl oglejených půd (20 %) je třeba zvýšit aspoň na pět procent, neboť je zde nezastupitelná jako meliorační a hlavně zpevňující dřevina. Borovice v přirozené skladbě nebyla zastoupena. V současných porostech má podíl 13 procent, kde zastupuje částečně jedli na oglejených půdách (častý je náhorní ekotyp). Ve výhledovém cíli se počítá s jejím 7% zastoupením.

Středočeská pahorkatina leží hlavně v dubobukovém vegetačním stupni (50 %), značně v bukodubovém (23 %) a bukovém (21 %) stupni, kde se smrk přirozeně vyskytoval nepatrně. Dnes je tu smrk hlavní dřevinou (52 %). V provozních cílech se s ním počítá jako s převažující dřevinou (37 %). Hlavními dřevinami byl v minulosti buk (45 %) a dub (38 %). Jejich současné zastoupení je nepatrné (dub 6 %, buk 2 %). V cílové skladbě mají mít významné zastoupení (dub 15 %, buk 13 %). Jedle, která měla dobré zastoupení v přirozených porostech (11 %), má v dnešních porostech podíl pouhé jedno procento, v cílové skladbě by se měl zvýšit alespoň na 5 procent. Obdobný vývoj zastoupení dřevin je patrný téměř ve všech přírodních lesních oblastech.

Charakteristika přírodních oblastí

Charakteristika přírodních lesních oblastí obsahuje geomorfologické, geologické a klimatické poměry, dále uvádí vývoj celé krajiny podle historických pramenů, obvykle od středověku. Někde jsou uvedena i rámcová doporučení na regeneraci devastované krajiny.

Seznam přírodních lesních oblastí