Ochrana lesa
Ochrana lesa
V České republice v naprosté většině převažují kulturní lesy vysazované a pěstované v posledních 150 letech především pro uspokojení zvyšující se spotřeby dřeva. Znalosti o životních nárocích jednotlivých dřevin byly značně nedokonalé, stejně jako vědomosti o fungování celých ekosystémů, proto se lesy mnohdy zakládaly na nevhodných stanovištích a v nevhodné druhové skladbě. Z přírodních klimaxových ekosystémů s bohatou strukturou byly lesy změněny na částečně monokulturní stejnověké porosty s více než padesátiprocentním zastoupením smrku, které mají malou ekologickou stabilitu. Polovina výměry smrkových porostů se dnes nachází v pahorkatinách na stanovištích s dešťovými srážkami nižšími, než tato dřevina potřebuje.
Přes počáteční nadšení se záhy ukázalo, že tyto lesy v daleko větší míře než lesy přírodní podléhají různým přírodním pohromám, nebo že se v nich snadno a rychle přemnožuje různý škodlivý hmyz. Lesníci velmi záhy rozpoznali toto nebezpečí a uvědomili se, že musí vytvořit účinný systém ochrany lesů. Tak vznikla nová lesnická disciplína Ochrana lesů, která během svého vývoje vytvořila efektivní postupy, jimiž bylo možné kalamitám předcházet, nebo je zvládat v samém zárodku. Také v oblasti pěstování lesů vznikly postupy, které zvyšovaly především statickou stabilitu a odolnost porostů proti účinku větru a sněhu. Všechny tyto metody však vyžadují značného množství dodatkových energií, jimiž jsou porosty udržovány v umělé rovnováze, protože samy ztratily autoregulační schopnosti a svými vnitřními obrannými mechanismy nejsou schopny odolávat škodlivým vlivům.
Na snížení vitality a odolnostního potenciálu lesů se významně podílely škodlivé vlivy antropické (poškozování lesů, vandalismus, požáry, těžba nerostů, necitlivé hospodaření) i vlivy antropogenní (průmyslové emise, automobilová doprava), které mají převážně dlouhodobý charakter.
Poškozování lesů abiotickými vlivy
K největším kalamitám u nás docházelo vždy především působením abiotických škodlivých činitelů - větru, sněhu, námrazy, ledovky, sucha a mrazu. Lesy narušovaly kalamity již v 19. století. Poslední zbytky původních pralesů na Šumavě zničily kalamity kolem roku 1870. Snad největší větrné kalamity způsobily ničivé orkány v letech 1740, 1786, 1833. Škody větrem jsou však zdokumentovány již ve 12. století na Šumavě, ve 14. století na Chebsku a v 11. až 17. století v Krušných horách. Vývoj frekvence velkých větrných kalamit (nad 1 mil. m3) má stále se zrychlující trend. V letech 1740 - 1840 byl interval kalamit 33 roků, v letech 1841 - 1940 dosahoval interval kalamit 22 roků a v období 1941 - 2000 již jen 10 roků. V období 1900 - 2000 vznikal v České republice průměrně ročně jeden milion m3 kalamitní těžby, na níž se 63 procenty podílely abiotické vlivy, 12 procenty lýkožrout smrkový a 25 procenty bekyně mniška. Význačné větrné kalamity poškodily lesy v letech 1929, 1955, 1976 a 2002 a sněhové a jinovatkové kalamity v letech 1930, 1939, 1967 a 1979.
Poškozování lesů imisemi
Největší škody na lesích působily do 50. let 20. století klimatické vlivy. Poté začalo hrozit lesům největší nebezpečí od průmyslového znečištění ovzduší. Působením imisí dochází nejen k přímému ničení lesních porostů, ale škodlivě jsou ovlivňovány i veškeré půdní procesy. Navíc poškození půd má dlouhodobý charakter a bude se projevovat ještě dlouho po odeznění přímého vlivu imisí různými poruchami ve výživě stromů. Nejznámější imisní kalamitou v našich zemích a patrně i v rámci Evropy je imisní kalamita, která postihla severovýchodní Krušnohoří, ale také Jizerské hory. V absolutním množství kulminovaly škody imisemi v letech 1978 až 1985, kdy nahodilé těžby dosahovaly 60 až 90 procent celkových ročních těžeb. V Krušných horách se celkem odlesnilo 52 tisíc hektarů území, na němž byly vysázeny porosty náhradních dřevin.
Po odsíření většiny tepelných elektráren v první polovině 90. let produkce imisí významně klesla, což se téměř okamžitě projevilo zlepšením zdravotního stavu lesních porostů. Avšak počáteční euforii z tohoto výsledku zmrazila dlouhodobá inverzní situace v Krušných horách v zimě 1996/1997, kdy došlo k obrovské koncentraci imisí a dramatickému poškození mladých smrkových porostů. Tato epizoda je symptomatická i do budoucích let. Stačí určitá klimatická anomálie ve spojení s dalšími vlivy (sucho, nedostatek živin v půdě) a oslabené porosty mohou začít opět odumírat.
S rozvojem automobilismu se objevilo poškození porostů zplodinami výfukových plynů, především oxidy dusíku. V poslední době se také diskutuje o postupných globálních změnách klimatu, změnách ve složení atmosféry a jejím oteplování, nerovnoměrném rozdělování srážek v prostoru a čase, které mohou mít vliv na lesní porosty. Zdůrazňují se tzv. „nové druhy poškozování lesů" a upozorňuje se na nebezpečí rozsáhlého chřadnutí lesů, které se stalo jedním z hlavních problémů evropského lesního hospodářství.
Poškozování lesních porostů biotickými činiteli
Mezi nejvážnější škůdce jehličnatých smrkových porostů patří bekyně mniška, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková, pilatka smrková, lýkožrout smrkový, lýkožrout severský, lýkožrout lesklý, lýkožrout menší a lýkohub matný. Na borovici škodí lýkožrout vrcholkový, lýkohub sosnový, lýkohub menší a klikoroh borový. Listnáče jsou hmyzími škůdci poškozovány mnohem méně a pokud k tomu dojde, tak obvykle bez fatálních následků. Mezi vážnější patří obaleč dubový. Za jistých podmínek mohou v mladých lesních kulturách škodit i hlodavci.
Zhoršení zdravotního stavu lesních dřevin, snížení jejich odolnosti a nedostatek srážek má za následek rozvoj houbových patogenů. Mezi ně patří václavka obecná, sypavka borová, grafióza jilmů, rez jehlicová, rez sosnokrut, padlí dubové, skotská sypavka douglasky. Houbové choroby se v našich lesích začaly objevovat ve vzrůstajícím měřítku v souvislosti se změnami druhové skladby. Na jejich šíření má také vliv globalizace světového obchodu, kdy jsou různé druhy patogenů přenášeny z kontinentu na kontinent. V novém prostředí, které nemá obranné mechanismy, mohou způsobit nedozírné škody. Proto se zavádějí různá fytokaranténní opatření, mající zamezit dovozu osiva, sazenic, dřeva s těmito organismy.
Bekyně mniška
Škody působené bekyní mniškou jsou známé již z dávné historie. Její první velké rozšíření ve střední Evropě se uvádí v roce 1499. Ale obrovský vzestup bekyně mnišky je spojen až se zaváděním smrkových monokultur v 19. století. Snad k největší kalamitě v našich lesích, kterou způsobila bekyně mniška, došlo v letech 1917 až 1927. Celkově bylo nutno v tomto období vykácet asi 75 tisíc hektarů lesních ploch a vytěžit při tom 17 milionů m3 dřeva. Proti mnišce byla použita řada obranných opatření. V letech 1926 až 1927 se poprvé u nás zkoušela letecká aplikace insekticidů. Jejich vývoj byl velmi úspěšný, přičemž mezi hlavní hlediska patřila vysoká účinnost a minimální vedlejší účinky na lesní ekosystém. Díky této technologii lze dnes zasahovat proti bekyni mnišce s vysokou efektivitou již v samém počátku gradace.
Lýkožrout smrkový
Dalším velmi nebezpečným hmyzím škůdcem je lýkožrout smrkový, tzv. kůrovec. Jedna z největších kůrovcových kalamit postihla v roce 1870 Šumavu. Tehdy bylo nutné během pěti let zpracovat sedm milionů m3 kůrovcového dříví, čímž se dovršilo dílo zkázy velké větrné kalamity z předchozích let. Pečlivé dodržování sanitární péče a čistoty lesa bylo hlavní příčinou, že se kůrovec po více než půl století nijak výrazně neprojevoval. Přesto se škody kůrovcem v letech 1900 až 1940 odhadovaly na dva miliony m3 dříví. Po roce 1940 se situace začala zhoršovat, především v důsledku zanedbání péče o čistotu lesa. Přispěly k tomu i velké větrné kalamity z let 1939 - 1940 a nedostatek pracovních sil v důsledku válečných událostí. Po válce kalamita zachvátila téměř všechny horské komplexy a sucho v roce 1947 rozvoji škůdce dále výrazně napomohlo. Vnitrozemí, kde k čistotě lesa přispíval sběr méně hodnotného dřeva na otop, bylo do značné míry kalamity ušetřeno. Likvidace kalamity se protáhla až do poloviny 50. let a muselo se vytěžit asi osm milionů m3 napadeného dříví.
V dalších letech byly kůrovcové škody jen pomístné, ale po roce 1971 se situace začala opět zhoršovat. Tehdy v důsledku výrazného zesílení působení imisí nastal prakticky trvalý kalamitní stav a kůrovec oslabené porosty napadal permanentně. K vyvrcholení došlo v první polovině 90. let, poté se však podařilo kalamitu rychle utlumit. Po větrné kalamitě v roce 2002 hrozilo o rok později zvýšené nebezpečí gradace kůrovců zvláště v kombinaci a teplým a suchým jarem a létem. V boji s tímto nebezpečným škůdcem lesníkům pomohlo v roce 2004 pro kůrovce nepříznivé počasí, který se tak o rok později vrátil do základního stavu.
Ekosystémové pojetí ochrany lesů
Stejně tak jako se postupem doby vyvíjelo poznání o původcích poškozování lesů od jednotlivých škodlivých činitelů až po celkový zdravotní stav lesních dřevin a lesních ekosystémů, vyvíjely se a zdokonalovaly také praktické metody ochrany lesa od jednotlivých izolovaných zásahů až po celkovou komplexní péči o zdravotní stav lesů. Současná koncepce ochrany lesů je zaměřena na integrovanou ochranu, na integrované zvládání či ovládání škodlivých činitelů a plně respektuje zákonitosti, jimiž se řídí vzájemné vztahy a fungování lesních ekosystémů.
Zcela nové směry v ochraně lesů byly nastoupeny studiem sémiochemikálií, látek ovlivňujících chování hmyzu, tzv. feromonů. V roce 1959 bylo poprvé zjištěno chemické složení sexuálního feromonu u bource morušového a v pozdějších letech i u bekyně velkohlavé. Chemické složení feromonů v současné době známe u více než 1500 hmyzích druhů. Tyto poznatky se využívají k chemické syntéze a k výrobě feromonů pro potřeby signalizace a kontroly škůdců. Boj proti lýkožroutu smrkovému si dnes již nelze představit bez využití agregačních feromonů a stejně tak monitorování populační hustoty řady hmyzích zejména motýlích škůdců jako bekyně mnišky, bekyně velkohlavé, obaleče modřínového a mnoha dalších. Ochrana lesů tak získala významnou kontrolní a signalizační metodu.
Současné ekosystémové pojetí ochrany lesů vyúsťuje v komplex integrované ochrany, jejíž koncepce byla odezvou na velkoplošné a nadměrné používání pesticidních přípravků. Má tyto hlavní zásady:
- Škůdce nesmí být posuzován izolovaně, ale jako součást ekosystému.
- Obranná opatření musí být realizována v takovém rozsahu, aby populační hustota škůdce byla snížena pod hranici hospodářské škodlivosti. Účelem integrované ochrany není totální likvidace škůdce, což prakticky není ani možné a uskutečnitelné.
- Všechna opatření nesmějí podstatněji zasáhnout do komplexu vztahů ochraňovaného ekosystému.
Integrovaná ochrana si klade za cíl komplexním postupem zabránit přemnožení škůdce a překročení prahu jeho hospodářské škodlivosti. Postupuje proti škůdcům tedy i v době latence, zatímco až doposud se bojovalo proti škůdcům v době jejich gradace. Obdobná koncepce se hledá a propracovává i v ochraně proti původcům infekčních chorob, především proti houbovým patogenům. Tím přechází ochrana do zásad prevence. Je to otázka daleko složitější a obtížnější, proto zatím systém komplexní ochrany využívá a spojuje všechny dosud známé metody, zásahy a opatření v integrovaný komplex vedoucí k potlačení rozvoje chorob a škůdců a tím i k podstatnému snížení ztrát.
Škody zvěří
Škody zvěří působené na lesních porostech okusem, loupáním a ohryzem patří svým rozsahem stále k největším škodlivým vlivům a zůstávají tak největším problémem ochrany lesa v posledních 30 letech. Protože se škody hnilobami iniciované loupáním a ohryzem kůry během života porostů kumulují, je možné jejich celkovou sumu odhadovat již v miliardách korun. Nejvyšší podíl na poškození má zvěř jelení, mufloní a jelena siky. Menší měrou se podílí zvěř srnčí a daňčí. Rovněž škody černou zvěří nejsou zanedbatelné. Pokud chceme výrazněji změnit druhovou skladbu našich lesů a zlepšit jejich zdravotní stav, je bezpodmínečně nutné uvést do souladu početní stavy zvěře a současnou úživnost lesních ekosystémů.
Zdravotní stav lesů
Zdravotní stav lesů se posuzuje dvěma způsoby - pozemním šetřením a analýzou kosmických snímků. Při pozemním šetření, které se provádí od roku 1986, má největší význam informace o defoliaci (odlistění). Defoliace stromu je definována jako relativní ztráta asimilačního aparátu v koruně stromu v porovnání se zdravým stromem, rostoucím ve stejných porostních a stanovištních podmínkách. Je způsobena především vlivem nepříznivých změn prostředí lesních ekosystémů v důsledku dlouhodobého a nadměrného znečištění ovzduší různými škodlivinami. Vývoj defoliace v 90. letech zaznamenal z hlediska dlouhodobého trendu stavu lesa určitý zlom. Stoupající tendence defoliace kulminovala přibližně v polovině 90. let a v dalších letech se postupně snižovala, takže se zlepšoval se stav porostů.
Analýza kosmických snímků ukazovala v letech 1984 až 1994 postupné zhoršování zdravotního stavu lesů. K obratu došlo v letech 1995 a 1996, avšak roky 1997 a 1998 znovu zaznamenaly mírné zhoršení. Mapy aktuálního vývoje však ukazují, že změny zdravotního stavu mají regionální charakter a jsou značně diferencované. V určitých oblastech dochází jednak ke zhoršení, ale na druhé straně ke zlepšení zdravotního stavu lesů.
Obecně lze konstatovat, že se mírně zhoršuje zdravotní stav lesů v nižších nadmořských výškách. Ve vyšších polohách je stav stabilizovaný, s výjimkou Orlických hor a hraničních hřebenů Šumavy. Trvale zhoršený stav vykazují lesy v Krušných horách. Podstatnou roli kromě rozložení imisí a biotických škůdců hrají klimatické vlivy, zejména úhrny a rozložení ročních srážek a teplot, které jsou v posledních letech dosti nepříznivé.